Encyklopedie

Hlavní a zároveň největší město Arménie je považováno za jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě. Původní staré sídlo Erebuni leží na kraji současného města, jehož moderní centrum bylo vystavěno až ve 20. stol. Město nabízí krásná zákoutí, památky, muzea a zároveň moderní společenský život. Jsou tu nákupní třídy s obchody zahraničních značek, restaurace, zahradní kavárny, prostě Paříž Kavkazu. Ekonomický rozvoj úspěšně překryl mnohé pozůstatky z dob Sovětského svazu.

Nachází se v parku Vítězství, kde se tyčí na 50m vysokém podstavci. Je to 23 m vysoká socha ženy bojovnice, na rukou držící meč a u nohou jí leží štít (podle návrhu architekta A. Harutyrenyana). Na podstavci původně stála socha Stalina, ale po jeho smrti, když byl odhalen jeho kult osobnosti, byla odstraněna (1967). Uvnitř podstavce je muzeum, které je z velké části věnováno bojům o Náhorní Karabach z let 1988-1994.

Ararat je legendární arménská brandy, jejíž tradice sahá až do roku 1887. V Arménii se místo arménské brandy téměř výhradně používá označení koňak. Značka Ararat se těší velké popularitě. K jejím milovníkům údajně patřil Winston Churchill i Frank Sinatra. Patří jí uznání i od francouzských mistrů, což je nejvyšší možná poklona. Koňak je destilován dvakrát. Po první destilaci má 24 procent alkoholu a po druhé 70.

Je město nedaleko Jerevanu. Arménie se v roce 301 stala první zemí světa, která přijala křesťanství za své státní náboženství, a krátce nato se stal Ečmiadzin sídlem Arménské apoštolské církve. Ačkoliv tomu tak nebylo nepřetržitě, i dnes je hlavním sídlem patriarchy arménské církve (katholikose) a jako takový nejposvátnějším místem pro všechny Armény, jehož význam lze přirovnat k významu Vatikánu pro katolíky. Významné chrámy tohoto svatého města se od roku 2000 nachází na Seznamu světového dědictví UNESCO. Nachází se zde Mayr Tachar, Kostel svaté Gajane a Kostel svaté Hripsime.

Stojí na místě někdejšího pohanského chrámu. Ačkoliv se dochovaly části staveb ze 4. a 5. století, většina toho, co zde vidíte dnes, pochází z rozsáhlé renovace v 17. století. Oltář stojí na místě údajného božského zjevení svatého Řehoře. V roce 2001 katedrálu navštívil papež Jan Pavel II.

Pevnost původem ze 7. století se rozprostírá na svazích hory Aragac v nadmořské výšce 2300 m n. m. nad soutokem řek Arkashen a Amberd. Název Amberd znamená v arménštině „pevnost v oblacích“.

Byl založen již ve 3. stol. jako jeskynní klášter. Hlavní kaple zasvěcená Panně Marii však byla vystavěna až v roce 1215. Geghardský klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, přičemž většina z nich je vytesána přímo do skály. Nachází se v údolí Azat. Na seznamu světového dědictví UNESCO se nachází od roku 2000. Podle legendy zde byla kdysi uchovávána část kopí, kterým byl jedním z římských vojáků probodnut na kříži Ježíš. Podle tohoto trnu se také tento skalní klášter jmenuje.

Kláštery arménské apoštolské církve ze 13. stol., tyčící se nad vysokým impozantním kaňonem řeky Kasakh.

Chrám Garni je antická stavba v iónském stylu, který se nachází ve stejnojmenné vesnici. Jde o jedinou stojící antickou budovu se sloupořadím na území Arménie i bývalého Sovětského svazu. Pravděpodobně ji roku 77 našeho letopočtu vybudoval král Tiridates I. jako chrám slunečního boha Mihira. Budova se zřítila 4. června 1679 následkem zemětřesení, v letech 1969 až 1975 byla zrekonstruována. V sousedství se nacházejí pozůstatky římských lázní s mozaikou.

V historii arménské apoštolské církve má výjimečné postavení. Nachází se na pláních Araratu, blízko hranic s Tureckem. Za jasného dne je zde skvělý výhled na sopku Ararat.
Jméno kláštera znamená „hluboká studna” a vztahuje se k úplným počátkům křesťanství v Arménii. Právě na tomto místě kdysi bývalo hlavní město tehdejší Arménie, které kolem roku 300 vládl pohanský král Tiridates III. Ten nechal uvěznit Grigora Lusavoriče, budoucího svatého Řehoře za to, že odmítl obětovat pohanské bohyni Anahit. Třináct let žil Grigor v hluboké jámě pod místem dnešního kláštera, dokud ho odtamtud nenechala vyvést králova sestra, protože měla sen, že Grigor je jediný, kdo dokáže krále uzdravit ze šílenství, které ho postihlo. Tak se i stalo a král poté sám konvertoval ke křesťanství a v roce 301 vyhlásil Arménii první zemí, kde se křesťanství stalo národním náboženstvím.

Největší jezero v Arménii ležící v nadmořské výšce cca 1900 m n.m. Je napájeno 28 přítoky, jediný odtok, řeka Hrazdan, odvádí pouze 10 % vody, zbytek se odpařuje. Okolí jezera má mnohem chladnější klima než pláně kolem Jerevanu, přesto je oblíbeným cílem odpočinku. Jezero umožňuje koupání, projížďky na lodi nebo windsurfing, v místních restauracích můžete ochutnat rybí speciality. Často navštěvovaný je klášter Sevanavank na poloostrově vybíhajícím do jezera. Na jižní straně jezera je klášter Hayravank.

Klášterní komplex na poloostrově na severozápadním břehu jezera Sevan byl založen v roce 874 princeznou Miriam, kdy se Arméni vymaňovali z dvousetletého arabského porobení a sílícího vlivu islámu. Klášter byl původně postaven na jižním pobřeží malého ostrova. Po umělém odtoku jezera Sevan, které začalo v době Josepha Stalina, hladina vody klesla asi o 20 metrů a ostrov se změnil na polostrov. Klášter se skládá z dvou kostelů: Surp Arakelots a Surp Astvatsatsin.

Lázeňské město v provincii Tavuš na severozápadě Arménie. Místními je město nazýváno „Arménské“ nebo „malé Švýcarsko“. Je jedním z nejdůležitějších lázeňských rezortů v Arménii. Leží v nadmořské výšce kolem 1500 m uvnitř stejnojmenného národního parku, množství okolních lesů, hory a vzdálenost od dalších měst jej činí ideálním sídlem pro řadu arménských umělců, skladatelů, filmařů.
Ulice „Šarambejan“ je chráněna jako „staré město“, je na ní několik řemeslnických dílen, galerií a muzeum.

Hlavní město Gruzie, „perla Kavkazu“, se rozprostírá na pahorcích kolem řeky Mtkvari. Je křižovatkou kultur a náboženství, je tu silně zastoupena arménská menšina, nachází se tu i mešita a synagogy. Centrum města tvoří náměstí Svobody se sochou sv. Jiří a třída Rustaveli s budovami Národního muzea, opery a s obchody v západním stylu. Nejlepší výhled na město nabízí starobylá pevnost Narikala s vysokými obrannými zdmi. Ve čtvrti Abanotubani je možné navštívit tradiční sirné lázně.

Na konci gruzínské vojenské dálnice, téměř na hranicích s Ruskem, se nachází městečko Stepancminda, dříve oficiálně a nyní stále mezi lidmi nazývané Kazbegi. Leží ve výšce 1 700 m n. m. přímo pod nádhernou horou Kazbek (5033 m n.m.), 160 km na sever od Tbilisi. Dříve malá poutní osada je nyní centrem turistického ruchu, výchozím bodem pro výstup ke kostelu svaté Trojice a na horu Kazbek a další turistické vycházky po horských loukách v přilehlé přírodní rezervaci.

Je historická provincie v severozápadní části Gruzie (UNESCO), kterou tvoří nebetyčné štíty s četnými ledovci, dlouhá zelená údolí a malé středověké vesničky s unikátními strážními věžemi, kdysi bránící území před nájezdy kočovníků. Oblast je velmi bohatá přírodně i historicky a patřičně hrdá na své kulturní dědictví. Svaneťané mají vlastní jazyk a své tradice. Hlavním turistickým střediskem je město Mestia s dobrým zázemím, a dokonce s vnitrostátním letištěm.

Je třetí největší město Gruzie a zároveň hlavní město autonomní republiky Adžárie. Adžarové jsou etnicky i jazykově stejní jako Gruzíni, vyznávají však většinou islám. Batumi leží na pobřeží Černého moře a je velkým centrem letní dovolené. K příjemné atmosféře přispívají i třítisícové vrcholky Malého Kavkazu, které ale mají za následek poměrně vysoký počet srážek. Oproti jiným gruzínským městům nemá bohatou historii, většina staveb pochází z doby před více než 100 lety, kdy se město bouřlivě rozvíjelo.

Nejvýchodnější region Gruzie je typický svým suchým teplým klimatem, které velmi svědčí pěstování vína. Severní hranici tvoří hřeben Velkého Kavkazu, za kterým je provincie Ruské federace Dagestán, z východu a jihu pak hraničí s Ázerbájdžánem. Široké údolí řeky Alazani tvoří páteř Kachetie. Je to region s významnou historií a dodnes si Kachetinci uchovali svůj vlastní dialekt a zvyklosti. Hlavním městem je již po mnoho staletí Telavi, ale v tomto městě příliš památek na slavnou historii nezůstalo.

Archeologické nálezy potvrzují, že město Sheki, ležící přibližně 380 km západně od hlavního města Baku, je jedním z nejstarších měst celého Kavkazu a jeho staří se odhaduje na 2500 let. Navštívit zde můžete letní palác zbudovaný v 18. století nebo pevnost postavenou místním generálem. Město je dodnes vyhlášené výrobou hedvábí a jeho bazary, trhy, či řemeslné obchody jej povyšují na „ráj suvenýrů“.

Hlavní a největší město, obchodní a kulturní středisko a zároveň největší přístav Ázerbajdžánu. Leží na břehu Kaspického moře na Apšeronském poloostrově nedaleko významných ropných polí a soustřeďují se zde rafinerie a většina průmyslu. Centrem Baku je „Staré město“, které je zároveň pevností, tato část města s Palácem Širvanšáhů a Panenskou věží je zapsána v UNESCO. V Baku se nachází také několik staveb moderní architektury, dominantou města jsou Plamenné věže a Centrum Hejdara Alijeva.

Gobustán je dalším z výjimečných míst, která můžete v Ázerbajdžánu navštívit. Gobustán se pyšní největší koncentrací bahenních sopek na světě, včetně úplně největší bahenní sopky vůbec. Tou je sopka Taragaj Dagh, která měří 410 metrů a její základna je veliká jeden a půl kilometru. Vrchol sopky, který je značně plochý, připomíná měsíční krajinu. Tomuto dojmu napomáhá všudypřítomné zaschlé šedivé bláto a desítky kráterů, v nichž nepřetržitě bublá řídké bahno.

Hlavní město Kataru je obydleno asi jen z jedné pětiny rodilými Katařany a zbytek tvoří přistěhovalci z Asie, Evropy a Afriky, což dělá z města kosmopolitní multikulturní centrum. Koná se tu velké množství sportovních, společenských a kulturních akcí (Asijské hry, Velká cena Kataru, fotbalové MS). V současnosti Katarská ekonomika těží hlavně z exportu ropy.

Katar je stát ležící na malém výběžku Arabského poloostrova. Jedná se o malý emirát v Perském zálivu, který se o hranice dělí se Saudskou Arábií a jeho hlavou je emír. Katrar je jednou z nejbohatších zemí na světě díky příjmům z prodeje ropy a zpracování zemního plynu a pulzujícímu turismu. Je zemí voňavé arabské kuchyně a moderních mrakodrapů.

Na seznamu UNESCO zapsané opuštěné pouštní město leží na severozápadním pobřeží Katarského poloostrova asi 100 km od hlavního města Kataru. Během 18. a 19.st bylo město Zubarah kvetoucím perlovým a obchodním přístavem na březích Perského zálivu. Odhadovaný počet obyvatel z této doby je 6 až 9 tisíc.

Bahrajn je malý ostrovní stát v jižní části Perského zálivu, vůbec nejmenší stát v této oblasti. Nejbližšími sousedy jsou na západě Saúdská Arábie a na jihovýchodě Katar. Stát se skládá z hlavního stejnojmenného ostrova a dalších 32 menších ostrovů, včetně přilehlého mořského území. Hospodářsky Bahrajn závisí na těžbě a zpracování ropy, finančnictví a lovu perel. Nejnavštěvovanější je hlavní město Manáma.

Manáma je hlavní a největší město Bahrajnu. Žije v něm 150 000 obyvatel, což dělá asi čtvrtinu celkového počtu obyvatel. Název v překladu znamená místo odpočinku nebo místo snů. Co se týče kultury, je vlivem přistěhovalců z ostatních kontinentů rozmanitou mozaikou různých zvyků a tradic. Centrum Manámy bylo nedávno revitalizováno a je tak potěšením pro oko.

Hlavní město Uzbekistánu, bývalá důležitá karavanní zastávka na Hedvábné stezce, se nachází v údolí řeky Čirčik, na západ od pohoří Ťan Šan. Silné zemětřesení v r. 1966 poškodilo velkou část města. Je zde možno vidět např. jednu z nejzachovalejších tradičních islámských škol v této oblasti. V muzejní knihovně uvidíte i jeden z nejstarších Koránů na světě. Vedle knihovny je mešita, islámská tradiční škola, mauzoleum Abu Bakra Kaffal Šošího a centrální uzbecký islámský Institut imáma Ismaila al-Bucharího.

Bývalé hlavní město Chórezmu a sídelní místo chanátu Chiva. Dnes je Chiva malá oáza nedaleko od turkmenských hranic na okraji pouště Karakum. Podle legendy byla založena synem Noema, který zde objevil studnu. Také sloužila jako zastávka na Hedvábné stezce a významný trh s otroky. Historické centrum má dvě části – venkovní Dičan Kala a vnitřní Ičan Kala, samotné opevněné staré město s výškou hliněných hradeb vysokých místy až 8 m, kde se nachází většina památek. Stará část města je zapsána v UNESCO.

Malé provinční městečko v západní části země v poušti Kyzylkum. Začalo se výrazně rozvíjet po příchodu Arabů a islámu v 7. stol. a za dynastie Samánovců se stává důležitým střediskem vzdělanosti a kultury tehdejšího islámského světa. Ve 13. stol. je zničeno Mongoly. Za Šajbánovců v 16. stol. se stává centrem umění a literatury a následně sídelním městem Bucharského chanátu, poté emírátu, který vystřídá nadvláda carského Ruska, nejdříve jako protektorátní území, a později je začleněno do UzSSR.

Starobylé město na Hedvábné stezce, důležité centrum islámské vzdělanosti a jedno z nejstarších uzbeckých měst. Ve 13. stol. bylo téměř zničeno Mongoly. Rozkvět nastal znovu až za vlády Timur Lenka, většina dochovaných historických staveb pochází právě z tohoto období. Několik let bylo dokonce i metropolí Uzbecké sovětské socialistické republiky. Centrum historické části města je náměstí Registán, moderní části dominuje okolí náměstí Nezávislosti. Historické centrum je zapsáno v UNESCO.

Hlavní město a zároveň největší město Íránu se nachází na úpatí pohoří Aborz a počet obyvatel neustále přibývá. Je to významné moderní politické, ekonomické a kulturní centrum země, které se začalo rychle rozvíjet po nástupu dynastie Kádžárovců v 18. st. Modernizováno bylo ale až během 20. st., hlavně za vlády dynastie Pahlaví. Město je možno rozdělit na severní, modernější část, a jižní, kde se nachází většina pamětihodností, mezi které patří palácový komplex Golestán s nedalekým teheránským bazarem. V severní části města je bývalý královský palácový komplex dynastie Pahlaví. Za návštěvu stojí také hrobka imáma Chomejního v jižní části a památník Azádí – symbol Teheránu – v centru města.

Konzervativní město s největší hustotou ájatolláhů na metr čtvereční a dalších v Koránu zběhlých a Korán studujících muslimů, druhé nejposvátnější v Íránu (po Mashhadu). Je to významné poutní a náboženské centrum ší´itského islámu, místo hlavního odporu proti režimu šáha Pahlaví. V r. 1979 se odtud začala šířit islámská revoluce, jejímž důsledkem bylo svržení šáha Páhlavího a nastolení prvního „islámského státu“ v moderní době pod vedením ájatolláha Chomejního. Nejvýznamnější památkou ve městě je z dálky zářící zlatá kopule svatyně s hrobkou Fátimy, sestry Imáma Rezy (sedmého následníka proroka Mohameda), k níž směřují tisíce poutníků.

Třetí největší íránské město leží na úpatí pohoří Zagros, na křižovatce několika velice významných obchodních stezek, včetně té Hedvábné. Díky tomu dlouho patřil k nejbohatším a největším městům světa a mnoho z jeho dřívější slávy se zachovalo dodnes. Bylo hlavním městem Persie za šáha Abbáse a jeho následníků (1598–1722) a jedná se o jedno z nejkrásnějších íránských měst. Centrum starého města tvoří rozlehlé Emámovo náměstí (UNESCO) a okolí s několika skvosty perské islámské architektury. Město je považováno za přední íránské centrum produkce kvalitních perských koberců.

Hlavní město provincie Fárs, která je srdcem Persie. Podle jména této provincie získal jméno jazyk Íránu – fársí (perština). Šíráz je pověstný krásou růží, žen a perštiny… a také básníky. Město se nalézá v zeleném údolí obklopeném horami, ve výšce 1600 m n. m. Rozvoj Šírázu spadá do 9. a 10. st., byl na čas hlavním městem Persie. Z 18. st. za vlády Karíma Chána Zanda pochází většina památek – bázáry, mešity, citadela, cesty i zahrady. Po porážce zandské dynastie Áqá Muhammadem Chánem z dynastie Qádžárovců v 19. st. se hlavním městem stává Teherán.

Hlavní město a zároveň největší město Íránu se nachází na úpatí pohoří Aborz a počet obyvatel neustále přibývá. Je to významné moderní politické, ekonomické a kulturní centrum země, které se začalo rychle rozvíjet po nástupu dynastie Kádžárovců v 18. st. Modernizováno bylo ale až během 20. st., hlavně za vlády dynastie Pahlaví. Město je možno rozdělit na severní, modernější část, a jižní, kde se nachází většina pamětihodností, mezi které patří palácový komplex Golestán s nedalekým teheránským bazarem. V severní části města je bývalý královský palácový komplex dynastie Pahlaví. Za návštěvu stojí také hrobka imáma Chomejního v jižní části a památník Azádí – symbol Teheránu – v centru města.

Konzervativní město s největší hustotou ájatolláhů na metr čtvereční a dalších v Koránu zběhlých a Korán studujících muslimů, druhé nejposvátnější v Íránu (po Mashhadu). Je to významné poutní a náboženské centrum ší´itského islámu, místo hlavního odporu proti režimu šáha Pahlaví. V r. 1979 se odtud začala šířit islámská revoluce, jejímž důsledkem bylo svržení šáha Páhlavího a nastolení prvního „islámského státu“ v moderní době pod vedením ájatolláha Chomejního. Nejvýznamnější památkou ve městě je z dálky zářící zlatá kopule svatyně s hrobkou Fátimy, sestry Imáma Rezy (sedmého následníka proroka Mohameda), k níž směřují tisíce poutníků.

Mejbod je městem s řadou zajímavých staveb, které spolu na první pohled nikterak nesouvisí. Přes návštěvu pouštního hradu, starého poštovního úřadu, zachovalého karavanseráje a tradiční chladírny se dostaneme až na okraj městského centra, kde se nachází opuštěný holubník. Základy mejbodského hradu jsou prý staré až 2 000 let, což potvrzují odhalené vrstvy základního zdiva. Z hlavní hradní terasy je výhled na celé město, a to i na nedalekou chladírnu, která v této pouštní oblasti zajišťovala uchovávání ledu v letních měsících.

Třetí největší íránské město leží na úpatí pohoří Zagros, na křižovatce několika velice významných obchodních stezek, včetně té Hedvábné. Díky tomu dlouho patřil k nejbohatším a největším městům světa a mnoho z jeho dřívější slávy se zachovalo dodnes. Bylo hlavním městem Persie za šáha Abbáse a jeho následníků (1598–1722) a jedná se o jedno z nejkrásnějších íránských měst. Centrum starého města tvoří rozlehlé Emámovo náměstí (UNESCO) a okolí s několika skvosty perské islámské architektury. Město je považováno za přední íránské centrum produkce kvalitních perských koberců.

Hlavní město provincie Fárs, která je srdcem Persie. Podle jména této provincie získal jméno jazyk Íránu – fársí (perština). Šíráz je pověstný krásou růží, žen a perštiny… a také básníky. Město se nalézá v zeleném údolí obklopeném horami, ve výšce 1600 m n. m. Rozvoj Šírázu spadá do 9. a 10. st., byl na čas hlavním městem Persie. Z 18. st. za vlády Karíma Chána Zanda pochází většina památek – bázáry, mešity, citadela, cesty i zahrady. Po porážce zandské dynastie Áqá Muhammadem Chánem z dynastie Qádžárovců v 19. st. se hlavním městem stává Teherán.

Hlavní město stejnojmenné provincie a bývalé hlavní město Perské říše (za vlády Safavíjovců) leží v severozápadní části země ve výšce asi 1800 m n. m. V historickém centru města s typickým íránským bazarem se mezi obchody nachází několik mešit, islámských svatyň, madras (tradiční škola se zaměřením na výuku islámu) a karavanseraj. Pozoruhodná je především ší´itská svatyně emámzáde Hossejn. Za zmínku také stojí několik budov postavených Rusy na přelomu 19. a 20. století., včetně ruského kostela. Město je významným centrem íránské kaligrafie.